Lednička

11. 8. 2007 - Bílsko

27. 9. 2008 - Chomutice

15. 8. 2020 - Bílsko

30. 8. 2020 - Chodovice

Josef je průměrný muž chodící denně do zaměstnání, jehož neřestí je jídlo a televize. Jednoho dne se rozhodne změnit svůj způsob života a začne tím, co ho nejvíce pokouší, netuší ovšem, co se kolem něho vlastně děje. Co dělá žena, která přišla díky krachu továrny o práci a je zapsaná na úřadu práce a co dělá dcera, která studuje střední školu…

Jak jsme hráli divadlo

Začalo to takhle jednou ráno, na stole nějaké popsané papíry, ale nějak jsem jim nevěnovala pozornost. Bylo odpoledne a mamka se mě ptala „Tak co, už jsi to četla?“ a já jsem jenom nechápala. A pak mi přinesla ty papíry, co ráno ležely na stole. „Přečti si to.“ řekla mi, a tak jsem začala číst. Už úvodní stránka mě zarazila, název hry Lednička… Poctivě jsem si vše přečetla všechny role, i jak bude vypadat scéna. Po přečtení se mě mamka ptala, co na to říkám, a tak já v klidu „Jo, dobrý.“ Po mojí reakci však přišlo překvapení, dozvěděla jsem se, že tu bláznivou holku, co má pankáče na hlavě budu hrát já!! A pak už přišla první zkouška, teda zatím to ani tak v celku zkouška nebyla, protože nám chyběly ještě obsadit dvě role. Tak jsem jen tak tiše seděla s rodiči Josefem a Toničkou na úřadě, a dumali jsme, koho bychom mohli do rolí, jedné velmi zásadní (milence) obsadit. Z úřadu jsme se rozešli s tím, že rozhodíme sítě a pak se uvidí. Další zkouška byla opět v pondělí, dorazil už i Adam, kterého naše nabídka velmi zaujala, tak souhlasil a přijel na první čtenou zkoušku. Jen mně stále scházel Bóďa. Naše první kulisy se skládaly pouze ze stolu a židlí na úřadě, vše ostatní jsme si jenom domýšleli. V takto provizorních podmínkách jsme zkoušeli alespoň měsíc, až pak přišel poslední týden před premiérou. Bóďa už byl také na místě. U všech začínala pomalu vládnout nervozita, hlavně Tonička dostala několikrát vynadáno od rejžy, že neumí text. No ale co si budeme namlouvat, on pan režisér ho taky zas tak moc neuměl! V předpremiérovém týdnu jsme zkoušeli skoro každý den, ale to nevadilo, protože jsme si už nic nemuseli představovat, kulisy byli připraveny a my stále v utajení zkoušeli naši Ledničku. Velmi nás to bavilo, ale měli jsme strach, že se hra nebude líbit, že nikdo nepřijde a my budeme všem jenom pro smích. Ale vlastně jsme taky všem pro smích byli, ale v opačném smyslu. Ale všechna ta chvála patří hlavně panu režisérovi, díky němu jsme mohli něco takového uspořádat. A snad brzy se můžete těšit něco dalšího…

Hana Rozsévačová ml.